OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož patřím do řad milovníků nečekaných a příjemných zpráv, nemohl jsem se neradovat, když se taková zpráva nedávno urodila. Jeden z mnoha reunionů poslední doby postihnul i nezapomenutelné experimentátory PRONG. Propásnutí jejich pražského koncertu se pokusím si alespoň částečně vynahradit oprášením prozatím jejich poslední desky.
Je to již bezmála 7 let, co spatřil světlo světa tento geniální materiál. Název „Rude Awakening“ (drsné probouzení) byl zvolen opravdu příznačně. Lepší oslavu desátého výročí svého vzniku si kapela ani nemohla přát. Kruh se však zanedlouho uzavírá, PRONG se rozpadají a kytarista/zpěvak Tommy Victor odchází do bandu Glenna Danziga, aby s ním o rok později natočil velmi rozpačité album „Blackacidevil“, ale to už je jiná kapitola ...
Vzpomínám na léto roku 1996, kdy se tento disk dosti agresivním způsobem uhnízdil v mém přehrávači a dlouho předlouho jej neopouštěl, přičemž hudba na něm obsažená zanechala v mé mysli stopu nesmazatelnou. Hudba sice přímočará a poměrně nekomplikovaná, přesto nadmíru invenční až revoluční, drsná a přesto duši pohlazující, metalová a přesto schopna vaše tělo rozhýbat a roztančit ...
Tvrdost, s jakou „Rude Awakening“ atakuje vaše smysly, není ke slyšení každý den. Však už úvodní skladba „Controller“ zvedá varovný prst pro všechny nepřipravené a nevyvolené. Strojově přesným rytmem Parsonsových bicích se zanedlouho strhává Tommyho kytara aby svými těžkonážnímy rify rozleptávala vaší centrální nervovou soustavu po celých 45 minut trvání této sbírky. Na této skladbě se dají vystopovat prvky, které jsou společné defacto pro všechny písně z „Rude Awakening“. Strojově přesné a monotónní bicí linky, poměrně jednoduché, lehce zapamatovatelné a hlavně hutné rify, Tommovo typické frázování a v neposlední řadě silné a chytlavé refrény. Právě díky refrénům je tato deska tak přitažlivá. Schopnost vytvořit píseň s nekomlikovanou stavbou a silnou melodií, aniž by zde byla snaha o podlézavost vkusu posluchačstva, to je hlavní důvod, proč jsou PRONG tak výjimečnou kapelou. V podstatě se dá říct ono otřepané rčení „Co skladba, to perla“. Tato formulace trefně popisuje i mé pocity ...
Zarážející a pochvalu zasluhující je i velice vzácná vyrovnanost tohoto materiálu. Hluchá místa byste museli hledat jen velmi pracně. I přes svou vysokou kvalita má však „Rude Awakening“ několik vrcholů tyčících se nad ty ostatní, řekněme vrcholky, které jsou však již sami o osobě dosti vysoko. Shrnu to chronologicky. V pořadí třetí, zároveň i titulní píseň přináší oproti výše zmíněným atributům ještě něco navíc. Překrásná, procítěná, tesklivá a dramatická skladba mě i po těch letech dokáže potěšit a dojmout zároveň. Pokaždé, když slyším z Tommyho úst ten nádherný refrén, zapomínam na všechno okolní dění ... Když už jsem mluvil o tom tanci, tak ambice procvičit vaše těla má adeptů hned několik. Kupříkladu páta v pořadí – „Face Value“ by se dala nazvat takovou menší rozcvičkou před závěrečným atakem. Ten přichází hlavně v podobě „Innocence Gone“. Ze začátku se vam možná budou vkrádat myšlenky o ujetém vokálu, ale vzápětí se necháte zvednout z křesla a neubráníte se tanci. „Close The Door“ – brilantní závěr, skladba, která má v sobě vše, co jsem tady už několikrát uvedl, to vše v závorce umocněno na druhou. Majitelé Cdček se mohou potěšit ještě bonusem „Proud Division“, který já osobně bych při vší úctě docela oželel.
Pochválit musím i inteligentní texty (tvořící jako celek koncepční dílo) a booklet, jehož útroby zdobí povedené fotografie pořízené na dálném ruském východě. Pokud si neumíte představit tu třeskutou zimu, co tam vládne, stačí pár pohledů na tyto fotografie a budete se pídit po teplém kabátě.
„Rude Awakening“ je záležitost, která ani po sedmi letech a minimálně tisíci posleších nezačne nudit. Tato naprosto nadčasová a revoluční muzika je jedním z klenotů, které dokázala hudební scéna vyplivnout. Dodnes se mi velmi těžce chápe fakt, že tato kapela byla pro mnoho metalistů příliš „komerční“ (no jasně, vše, co vychází u SONY je přeci komerční) a řekněme pro rockery zase velmi tvrdá a smrdutě metalová. „To jsou paradoxy“, říká klasik a já nemohu jinak, než souhlasit.
Teď už víte, proč byla zpráva o jejich znovuzrození pro mě tak potěšující. Troufám si tvrdit, že máme tu čest s jedním z mála hudebních zmrtvýchvstání, jehož cílem není finační zisk, ale naopak chuť a elán do hraní! Kruh se opět otevírá ... Co bude dál? Nechme se překvapit ...
9 / 10
Tommy Victor
- kytary, vokály
Ted Parsons
- bicí
Paul Raven
- baskytara
1. Controller
2. Caprice
3. Rude Awakening
4. Unfortunately
5. Face Value
6. Avenue of The Finest
7. Slicing
8. Without Hope
9. Mansruin
10. Innocence Gone
11. Dark Signs
12. Close The Door
13. Proud Division (bonus)
State Of Emergency (2023)
Zero Days (2017)
X – No Absolutes (2016)
Songs From the Black Hole (cover album) (2015)
Ruining Lives (2014)
Carved Into Stone (2012)
Power Of The Damager (2007)
Scorpio Rising (2003)
Rude Awakening (1996)
Cleansing (1994)
Prove You Wrong (1991)
Beg To Differ (1990)
Force Fed (1989)
Primitive Origins (1987)
Datum vydání: Úterý, 14. května 1996
Vydavatel: Sony Music
Produkce: Terry Date and Tommy Victor
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.